K dosažení efektu prakticky jakéhokoliv léčebného opatření je potřebná spolupráce pacienta. S rozvojem terapie akutních forem kardiovaskulárních onemocnění přibývá pacientů s chronickými komplikacemi vyžadujícími dlouhodobou farmakoterapii. Velkou rezervou v péči o pacienty je dodržování indikované léčby. Pokud je adherence k léčbě nízká, bude omezený i efekt terapie. Adherence je vedle dostupnosti terapie jedním z faktorů, kde se lze podle Světové zdravotnické organizace v léčbě pacientů nejvíce zlepšit.
Adherence k medikaci a její význam je u různých kardiovaskulárních onemocnění značně variabilní. U arteriální hypertenze je testování adherence základní diagnostickou metodou k určení, zda se jedná o hypertenzi rezistentní na terapii, nebo jen pseudorezistentní při non-adherenci k farmakoterapii. Na druhou stranu u srdečního selhání je obvykle zjištěná míra adherence poměrně vysoká a lze se tedy spolehnout na to, že pacienti léky berou a změna pacientova stavu (k dobrému i k horšímu) je ve spojitosti s léčbou. Neméně důležitá je efektivní léčba komorbidit ovlivňujících kardiovaskulární morbiditu a mortalitu (např. syndrom obstrukční spánkové apnoe, chronická obstrukční plicní nemoc a další).
Různé metody testování adherence by měly být součástí běžné klinické praxe a každý lékař by měl mít o této problematice alespoň základní přehled.
Tato publikace má za cíl seznámit lékaře pečující o pacienty s chronickými kardiovaskulárními onemocněními s konceptem adherence k medikaci obecně. Dále zmiňuje význam, specifika diagnostiky a intervenování non-adherence u konkrétních kardiovaskulárních onemocnění.
Kolektiv autorů působí na různých pracovištích vnitřního lékařství v Olomouci a Ostravě. Dohromady přináší pohled specialistů na konkrétní onemocnění i poznatky z vlastní běžné praxe v jednotlivých kazuistikách.
Monografie zkušeného autorského kolektivu přináší ucelený pohled na polymorbidního pacienta z hlediska obecného i z hlediska jednotlivých odborností (primární péče, intenzivní medicína, geriatrie, interní obory, chirurgie a další). Problematika multimorbidity a s ní související polyfarmakoterapie je a bude každodenním chlebem práce především všeobecných lékařů, internistů, ale i všech ostatních specializací.
Dominantní zaměření publikace je na geriatrické pacienty se všemi jejich specifiky (křehkost, ztráta soběstačnosti, změny farmakokinetiky a farmakodynamiky, riziko pádů), ale problematika polymorbidity se týká také mladších pacientů, u kterých je situace často jiná – jsou zpravidla v lepší celkové kondici a soběstačnější. Léčba obou skupin pacientů má svá úskalí, v klinické praxi je třeba se vyhnout polypragmazii a v léčbě ponechat jen léky, které prokazatelně zlepšují prognózu. Polypragmazie zvyšuje riziko lékových interakcí a snižuje ochotu pacienta léky užívat.
Z principu nelze poskytnout jednoznačný návod, jak o polymorbidního pacienta pečovat. Autoři v době téměř všudypřítomného nadbytku dostupných informací přicházejí s monografií, která vyplňuje mezeru na trhu. Přináší nejdůležitější doporučení pro diagnostiku a léčbu v různých specializacích.
Kniha je svým širokým záběrem určena praktickým lékařům, internistům i jiným specialistům.
